45. výročí sebeupálení Jana Palacha
16. 1. 2014
Před 45 lety se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Svým činem chtěl vytrhnout z letargie občany Československa, kteří už jakoby rezignovali na jakýkoliv odpor proti okupaci Sovětskou armádou.
Z dopisu Jana Palacha:
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.“
Žil ještě tři dny…
Pohřeb Jana Palacha 25. ledna 1969 se stal protestem proti pokračující okupaci.
Později jeho čin napodobili další mladí lidé: Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová a Jan Zajíc. 4. dubna se v Jihlavě upálil Evžen Plocek.
V následujících letech „normalizace“ to vypadalo, že všichni zemřeli zbytečně. Až v roce 1989 – dvacet let po jejich sebeobětování, se výročí těchto tragických událostí stalo impulsem k občanským protestům, k projevům sílícího odporu proti komunistickému režimu. Při demonstracích tzv. Palachova týdne zasahovala policie se stupňující silou a brutalitou. Střety vyvrcholily 17. listopadu policejním násilím na Národní třídě, po kterém už ovšem následoval pád režimu.
Palachův čin vyvolával a stále vyvolává otázky, zda má člověk právo takto nakládat se svým životem. Na Palachovo sebeupálení reagoval i kardinál Beran, který žil ve Vatikánu v jakési formě vyhnanství. (Komunisté mu po jmenování kardinálem dovolili vycestovat, ale nedovolili mu návrat.)
Kardinál Josef Beran:
Drahý lide československý, synové a dcery, bratři a sestry církve pražské,
v této pro naši vlast smutné, zároveň ale i veliké hodině poslyšte i můj hlas, pokorný a slabý, přitom ale plný bolesti a lásky. Je to hlas vašeho starého arcibiskupa pražského, kardinála Josefa Berana, který k vám mluví z Říma. Zatím mi bohužel není možno přijít k vám a po tolika letech odloučení se s vámi opět setkat osobně, jak by bylo mým přáním. Svým srdcem jsem ale u vás a cítím spolu s vámi jako otec a jako občan naší krásné a požehnané vlasti utrpení, které ji skličuje a které ji v bolu a naději tříbí k velikosti a k jednotě.
Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima veliký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Tento jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný – dát život jednoho za blaho všech. Byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost dějinám našeho ušlechtilého a statečného lidu, byla to snaha zajistit mu pokrok a mír. Tento zářný ideál je jako prapor, který se předává z ruky do ruky. Ten si musí přivlastnit každý z vás, pro ten musíme všichni žít společně, v klidu a s důvěrou….
Kdybych snad už nemohl víc tak mluvit, považujte tato slova má za můj odkaz. Neodmítejte ho, nezapomínejte na něj. Vzhůru srdce, synové a dcery, bratři a sestry, vzhůru srdce! In silentio et spe erit fortitudo vestra, v tichosti a naději bude vaše síla.
Ze srdce vám všem otcovsky žehnám ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Amen.
Kardinál Beran zemřel téhož roku 17 května. Režim se ho bál i po smrti. Nepovolil převezení jeho ostatků do Prahy z obavy, že by obřad vyvolal občanské nepokoje větších rozměrů než v případě Jana Palacha. Papež Pavel VI. rozhodl, že bude arcibiskup pražský metropolita a primas český Josef kardinál Beran pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě.
Podobně se režim bál i mrtvého Jana Palacha. Jeho ostatky byly z hrobu na Olšanech tajně vyzvednuty, zpopelněny u uloženy do hrobu v jeho rodné obci. I bronzová deska sochaře Olbrama Zoubka z jeho hrobu musela být odstraněna.
