Jdi na obsah Jdi na menu
 


Beskydská turistika v době mezi válkami

30. 6. 2014

img_1408--561x640-.jpg

Obětavý člen Matice radhošťské, člověk mnoha profesí (mimo jiné varhaník radhošťský a svatohostýnský, ale také knihař) Pavel Altrichter nám přinesl do kaple drobnou knížku pana Jaroslava Kozla „BEZKYDY MORAVSKOSLEZSKÉ“.
 
Možná nás překvapí, že už před 80 a více léty byla turistika natolik masovou a populární záležitostí, že v roce 1932 vyšel zmíněný turistický průvodce už v 5. vydání. Ve skutečnosti to ale tolik překvapivé není, vždyť v té době zde už například také existovaly Pustevny jako pozoruhodné turistické centrum.
 
Rozhodl jsem se značnou část této knížečky přepsat sem, do rubriky věnované poutnictví a turistice, protože informace z tohoto tištěného průvodce považuji za zajímavý  doklad doby minulé.
 
Citace bude psána kurzívou: 

 

Úvod
 
Uplynulo bezmála čtvrt století od 1. vydání mého turist. Průvodce „Moravskoslezské Bezkydy“, jejž na podnět Pohorské jednoty Radhošť jsem se uvolil sestaviti. Turistika v těch dobách teprve začínala a začátky ty byly velmi těžké, neboť nebylo tenkrát ani útulen, ani značených a upravených cest, nebylo však také ani dostatek zájmu v širší veřejnosti.
První česká mapa barevně značených cest v Bezkydách (nakreslil Josef Wagner), kterou jsem r. 1904 pod záštitou p. j. Radhošť vydal, byla během dvou roků zcela rozebrána, zájem pro turistiku stoupal a proto jsem se uvolil, že se pokusím o sestavení průvodce Bezkydami, neboť záslužný a se vzácnou znalostí kraje r. 1895 psaný Průvodce po Bezkydách a moravském Valašsku od B. Remeše, dlouholetého viceprezidenta zemského úřadu v Brně, byl zcela rozebrán a propagace Bezkyd bez turistické příručky byla nemyslitelná.
 
Bylo ovšem samozřejmo, že průvodce musí býti opatřen také spolehlivou mapou a tu s nevšední ochotou uvolil se nakresliti pan ing. Dr Eduard Šebela, nynější centrální bředitel vítkovických dolů kamenouhelných; mapa ta v mnoha tisících exemplářích došla později značného rozšíření, jako stálá příloha železničního jízdního řádu bezkydského.
Dnešní čilý ruch turistický v milých našich Bezkydách nasvědčuje tomu, že všechna vydání mého průvodce splnila dobře svůj úkol.  Jelikož 4. vydání jest již delší dobu rozebráno, odhodlal jsem se k vydání 5., které jsem podle stavu podzim 1931 nejen opravil, ale i značně rozšířil.
V dodatku uvádím tury po hřebenech Bezkyd, abych sestavování několikadenních výletů usnadnil, což jistě, zvláště v kruzích turistů našeho kraje vzdálených, přijato bude s povděkem.
 
V Mor. Ostravě v lednu 1932              J. Kozel
 
Bezkydy moravskoslezské patří mezi nejkrásnější hory naší republiky. Neznají sice divokosti Tater ani romantiky Šumavy, ale mají za to něco svého, téměř nevypověditelného, vysoce poetického – něco, co člověk pochopí teprve, když Bezkydy řádně poznal. A propagaci krásy Bezkyd, poznání, jemuž rovného člověk zřídkakdy najde, sloužíti má i 5. Vydání této skromné, beznáročné turistické příručky.
 
Autor se dále v brožurce poměrně obsáhle a odborně věnuje geologickým poměrům v Beskydech. V souvislosti s problematickým dolem Frenštát vynímám a cituji:
 
Vrtání na uhlí u Paskova dokázalo oprávněnost teorie, že masivy Bezkyd v šeré dávnověkosti se převalily přes sudetský ostravsko-karvinský karbon a proto znalci kladou jižní hranici uhelné pánve čarou probíhající jižně od Frenštátu p. R. k frýdlantu, Vojkovicím, a odtud přes Žukov a Golešov u Těš. K Bílsku.
Před několika desetiletími dobývaly se na území Bezkyd železné rudy. Ty nebyly sice příliš vydatné, ale jelikož horské lesy poskytovaly hojnost laciného dřeva, zřízeny byly huti ve Frýdlantě, v Čeladné, ve Starých Hamrech, v Bašce, Lipině a Třinci. Vybudováním lepší komunikace, která umožńuje dopravu vysokoprocentních rud z ciziny, skončilo v Bezkydách dobývání rudy a turista najde již jenom opuštěné budovy „hamrů“ a křovím porostlé haldy. Také nafta vyskytla se na několika místech. U Frenštátu, při hlubinném vrtání na uhlí, u Vojkovic, na Ostravici, v údolí bystřiny Červika a konečně vudolí Bílé u arcibiskupského loveckého zámečku. Místní jména Ropa a Ropica u Těšína svědčí také o objevech zemního oleje.
 
Voda: Bystřiny v Bezkydách pramenící tekou vesměs směrem severním s malou odchylkou k východu; jenom potůčky východně od Jablůnkova našly si cestu do povodí Dunaje i jest tudíž průsmyk jablunkovský evropským rozvodím; na Čantoryi jest rozvodí Odry a Visly. V Bystřinách teče čistá, i za horkého léta studená voda, která jest domovem četných pstruhů. Za parného léta však mnohé prameny a potůčky vysychají a proto znalost dobrých a stálých pramenů vody jest v Bezkydách turistovi nezbytnou. Nedostatek vody v bystřinách beskydských pociťuje velmi tíživě uhelný revír ostravsko-karvinský s vysoce vyvinutým průmyslem. Aby velkozávody, zaměstnávající tisíce dělnictva a úřednictva, ušetřeny byly kalamit spojených s pobíráním vody užitkové, projektovány jsou v Bezkydách následující údolní přehrady: na Ostravici buď poblíž šanců nebo poníž stoku Černé s Bílou, na Řečici, na Čeladnici nad myslivnou v “tísňavách“, na Stonávce u Albrechtic, na Morávce u vtoku Slavíče do Morávky a na Mohelnici v Krásné. Na Bystřičce, přítoku Bečvy, u Vsetína byla přehrada již před válkou vybudována, dosud však není v provozu.
 
Počasí: Z jara bývá v Bezkydách sychravo a chladno, časté deště v létě nejsou vzácností, a proto je zde podnebí poměrně drsné; průměrná roční teplota jest + 10° C, srážek 110 cm. Nejpříjemnější počasí bývá na podzim. V nedávno minulých dobách bylo v Bezkydách značně rozšířeno salašnictví, a proto nacházíme zde mnoho horských hřbetů a vrcholků nižších 1200 m jenom trávou porostlých, bez křoví či „bez kydy“ a ty místní lidé zovou Bezkyd a odtud asi jméno celého pohoří.
 
Obyvatelé Bezkyd, zejména moravských, nazývají se Valaši, což znamená pastýře, zvláště pasáky ovec. Před lety ovčáctví  a dobytkářství bylo hlavním pramenem výživy lidu usedlého v Bezkydách, salašnictví však se svými lidskými, hospodářskými a zvířecími typy i se vší idylickou poezií mizí. Zřídka ještě zazní veselá nebo sentimentální písnička, vyluzovaná na fujaru, a ještě řidčeji se ozve nad ráztokami hluboký, tónu varhan podobný zvuk „trúby“ nebo „rohy“, dřevěného to nástroje hudebního, podoby klarinetu, 2-3 m dlouhého; dudy, na něž ještě pře 25 roky jsem v Istebné za Jablůnkovem při taneční zábavě slyšel hrát, úplně vymizely. Zabloudí-li však turista ze značené cesty, tu ještě často, zvláště ve slezských Bezkydách, se octne u osamělých dřevěných chaloupek, jejichž obyvatele žijí dosud tak, jako jejich předkové před dávnými léty:  prostě jako pravé dítky krásné, ale co se životních potřeb týče, macešské přírody.
Význačným rysem povahy horalů v Bezkydách je dobromyslnost, poctivost a pohostinnost: turisty rádi vidí a ochotně jejich žádostem vyhoví. Vlastnosti tyto však ve značně zmenšené míře se jeví u těch, zvláště otců rodin, kteří, nedostatkem donuceni, sestoupili do rušné, zakouřené uhelné pánve ostravsko-opavské, aby zde v nezvyklé a nezdravé práci hledali výdělku, s nímž každou sobotu spěchají ke svým rodinám.
 
Turistika
Výstup na Bezkydy není nikterak nebezpečný a vyjímaje některé partie celkem pohodlný. Cesty a stezky horské jsou většinou dobře upraveny a také slušně značeny.
Dojem Bezkyd je různorodý, ale bezprostředně podmanivý;  jinak působí na turistu hluboké roztoky mezi Lysou horou a mezi Čubelem, Jinak majestátní Kněhyňa a jinak olbřímí masiv Smrku, jinak přerozkošný, veselý rozhled z Radhoště. Dojem promítá dojem a odkudkoli turista na Bezkydy pohlédne, vždycky něco nového a zajímavého uvidí. A co teprve, když se ponoříme do hlubokých mlčenlivých lesů: jdeme dál a dál, co průsek to nový nádherný obraz.
O všech těchto krásách ničeho se nevědělo. Přede světovou válkou hrstky turistů, a to více německých než českých navštěvovaly milá údolí a hrdé velikány  Bezkydské. Vichřice válečná pozvolný rozvoj turistiky úplně zabrzdila:  v útulnách a turistických hostincích nebylo ničeho k dostání, značkování a úprava cest zanedbána tak, že méně zkušený turista se nemohl delší tury odvážit. Ale jaký převrat po válce? Počet přátel krásných Bezkyd vzrostl netušeně, můžeme směle tvrdit, že se zestonásobil.
 
České útulny jsou na Radhošti, na Pustevnách, na Bezkydě, na Ondřejníku, na Gruni, u Bíleho kříže, na Konečné, na Prašivé, na Ropičce, na Velkém Polomu a na Krkavici (Plenisko); německé na Lysé hoře pod vrcholem a na Butoroňce, u Bílého kříže, na Slavíčí, na Javorovém, na Čantoryi a na Skalce nad Mosty; polská na Kozubové.  Soukromou podnikavostí zařízen větší počet turistických hostinců, v nichž možno obdržeti dobrou stravu i slušné noclehy za ceny mírné, a proto možno je turistům s dobrým svědomím doporučiti; opatřeny jsou vývěsnou tabulí „Turistická stanice“.
 
Hygienická pravidla pro turisty.
Výstup na Bezkydy nevyžaduje sice od turistů zvláštních výkonů, ale přece se doporučuje, aby dbali následujících pokynů.
Oblek turistický budiž zhotoven z tenkého, nepromokavého lodenu a nesmí tělo na žádném místě svírati; prádlo turistické jest jedině z vlněného flanelu doporučitelné, neboť prádlo bavlněné nebo lněné se při zpocení příliš na tělo lepí. Jako pokrývka hlavy jest nejlepší sportovní čepice; nejzdravější a nejpohodlnější ovšem jest choditi s holou hlavou; dlouhý pobyt na slunečném žáru bez pokrývky hlavy může snadno přivoditi úpal sluneční, což je nejen nepříjemné, ale i zdraví nebezpečné. Všeobecně je slunce uznáno jako činitel hojivý při různých chorobách, přece však od turistů velmi oblíbeného slunění musí mírně býti užíváno, neboť může přivoditi bolestivou chorobu kůže, která může býti podnětem různých onemocnění.
Boty jsou nejdůležitější součástí výzbroje turistické; nejvhodnější jsou pevné šněrovací boty z měkké kůže hovězí s nízkými podpatky a důkladnými podrážkami a což je nejdůležitější – nikoliv nové, nýbrž ochozené; punčochy se doporučují jenom vlněné. Odrou-li se, vzdor vší opatrnosti, nohy, je nejlépe bolavé místo zalepiti leukoplasten; utvoří-li puchýře, musí se tytéž zaručeně čistou jehlou propíchnouti, jejich vodnatý obsah vymačkati a leukoplastem zalepiti.
Jako ochrana proti dešti osvědčuje se nejlépe lehký, lodenový nepromokavý plášť. Pro reservní prádlo jest nejlepší baťoh z nepromokavého plátna se širokými řemeny: nosí se na zádech, neboť tak nejméně tíží a prsa rozšiřuje; budiž dosti veliký, aby se do něho vešly i ony částí oděvu, kterých za chůze nepotřebujeme.
 
Při stoupáni do kopce budiž dbáno pravidla: pomalu, stejnoměrně a vytrvale; průměrně počítá se na 1 hodinu 300 m stoupání. Časté krátké odpočinky unavují více než stejnoměrná chůze. Při chůzi do kopce vysříhejme se zbytečného mluvení a zvláště kouření.
Nepijme mnoho vody, též buďme opatrni při pití čerstvého mléka; rovněž se nedoporučují lihové nápoje, obzvláště varujte se jich při stoupání.
Při vícedenních turách má se časně vstávat a brzy jít spát. Čistá voda bystřin horských, které tekou malebnými údolími Bezkyd, lákají umdleného turistu za parných letních dnů, aby laškovnými vlnami křišťálové vody osvěžil své unavené údy, a tu musí turista vždy pamatovatí, aby rozehřáté tělo nechal ve stínu dobře vychladnouti a teprve potom vodou osvěžil.

img_1407--483x640-.jpg

 
Ze všech popisů tur a procházek vybírám z turistického průvodce trasu z Pusteven na vrchol Radhoště. Předchází podrobný popis trasy z Frenštátu na Pustevny, kde mě zaujala především věta:
U každého vlaku ve Frenštátě je dostatek aut a autobusů, jimiž možno cestu pod úbočí Radhoště si zkrátiti.
 
Pustevně jsou rozkošné zákoutí ve výši 1018 metrů, svou polohou i zařízením hodí se výtečně k delšímu pobytu, jakož i východiště na přemnohé zajímavé tury. Pohorská jednota Radhošť vybudovala zde velikým nákladem čtyři řádně vypravené útulny a největší horský, vším komfortem opatřený hotel zvaný "Tanečnica". Roku 1891 vystavěna první útulna „Pustevně“ s hostinskými místnostmi a společnou noclehárnou, r. 1894 otevřena druhá útulna kamenná „Šumná“, r. 1899 zřízeny v lidovém slohu podle plánů architekta Dušana Jurkoviče další dvě budovy: K starší hospůdce „Pustevnám“ přistavěna jídelna „Libušín“, do níž se vejde asi 200 hostů; táž jest uvnitř originálním nábytkem ve slohu lidovém opatřena a orig. nástěnnými malbami akad. Malíře K. Štapfra podle návrhů mistra Mik. Alše vyzdobena: Ondráš a Juráš, Janošík a strážce hranic (portáš), sv. Václav, pohanský bůh Radegast, pohanská a křesťanská doba na horách valašských.
Vedle "Libušína" vybudována „Maměnka“ s 16 hostinskými pokoji a společnou noclehárnou. Za "Maměnkou" r. 1926 vystavěn rozsáhlý hotel „Tanečnica“, který svým komfortem vyhovuje všem požadavkům i nejzhýčkanějších návštěvníků; jest v něm kromě prvotřídní restaurace 80 moderně vybavených pokojů s elektr. osvětlením a ústředním topením, lázně, telefon. Sezona od 15. května do 15. září, pense 30 Kč denně za osobu při pobytu nejméně jednoho týdne. Před turistickýmiá domy rozsáhlý palouk, kdež dřevěná zvonice v lidovém slohu a za ní malebné zátiší: asi 200 kroků dále k Radhošti salaš, skládající se z koliby (obydlí pastýřů) a košáru (latěmi ohrazené místo pro ovce). Poblíž salaše jáma, v níž zříme otvor „do ďůr“, jimiž prý lze dojíti až na Velehrad.
 
Od Pustevní východně půvabná procházka (50 min., znač. červ.) po širokém hřbetě horském, skýtajícím neobyčejný pohled do údolí Bečvy, na vrchol Radhoště. Ve vzdálenosti asi 10 min. od útulen: „Stupně“ s rozhlednou „Cyrilkou“, odtud krásný pohled k jihu do údolí Bečvy, k severu na Frenštát. Nad Cyrilkou asi 400 kroků socha boha Radegasta, již vytvořil a rodnému kraji svému daroval současně se sousoším slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, stojících na místě starého kamenného kříže z r. 1805 na temeni Radhoště, frenštátský rodák, profesor Albín Polášek, ředitel umělecké akademie v Chicagu, tvůrce pomníku Wilsonova v Praze. Sochař svými sochami znázornil symbolické splynutí dvou světů, světa pohádek a mytologie s křesťanskou ideologií, jehož výsledek je moderní nazírání na svět.
 
Po chodníku hebkým mechem a travou vystlaném a borůvčím (haferami) lemovaném, s něhož pěkné pohledy do údolí Rožnovské Bečvy a za ní se zdvíhající Vsacké hory, po 45 minutách rozkošné procházky dojdeme ku travou porostlému temeni Radhoště (1130 m).
V noci svatojánské 23. června bývají každoročně vrcholy Radhoště a okolních hor oživeny množstvím lidu, který podle starobylého obyčeje svatojánské ohně rozžíhá. Za příznivého počasí bývá pohled na Bezkydy vzácný a proto i návštěva velmi četná.
Rozhled s Radhoště jest úchvatný a svou rozmanitostí skýtá turistovi hojnou odměnu vykonané cesty.
 
Travnatému vrcholu Radhoště dominuje kaple sv. Cyrila a Metoděje z r. 1898, původně zcela kamenná, ale protože velice trpěla vlivy povětrnostními, zvláště mrazy, v r. 1926 obstavěna dřevěnou kaplí ve slohu podkarpatsko-ruských cerekví s ochozy a věží, která současně slouží za rozhlednu; v kapli hlavní oltář s mramorovými sochami sv. Cyrila a Metoděje, na postranním oltáři kopie Valašské Madony mistra Adolfa Liebschera; originál zde trpěl velice vlhkostí a proto přenesen do kostela v Horní ulici ve Frenštátě p. R. Na východní straně od kaple stával kamenný kříž z r. 1805 a to na místě, kde prý stávala socha boha Radegasta; v r. 1931 postaveno na místo to umělecké sousoší mistra A. Poláška sv. Cyril a Metoděj. Na jihu od kaple útulna P.j. Radhošť s dobrou restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami celkem pro 70 osob. V útulně telefon.
 
Tolik citace ze zajímavé knížečky pana Jaroslava Kozla z roku 1932. Mnohé, co je zde popisováno, nám může připadat úsměvné, jiné informace nás ale mohou naopak překvapit (třeba existence telefonního spojení z vrcholu Radhoště) ale především je to zajímavý doklad o začátku turistiky v Beskydech. Žádný pamětník nám už neřekne, jak to např. na Radhošti vypadalo před více než 80 lety, tato brožůrka ano.
img_1378--640x592-.jpg

 Změnilo se mnoho. Cesta z Pusteven na Radhošť už není mechová, ale tvoří ji asfalt a žulová drť, po salaši na Pustevnách ani památky (vyjma názvu stylové restaurace „Koliba“) a místo útulny pod kaplí stojí vysílač...

Změnilo se mnoho, ale nás, přátele cyrilometodějské kaple, může potěšit, že její přes osmdesát let starý popis vlastně stále odpovídá současnému stavu. Všechno se mění jen kaple zbudovaná na vrcholu hory zůstává stejná. Tato fotka, kterou jsem pořídil předevčírem (28.6. 2014) by mohla klidně posloužit jako ilustrace v brožurce z roku1932.