Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Tak nám zabili Ferdinanda..."

28. 6. 2014

Že se před sto lety stal sarajevský atentát důvodem (spíše záminkou) pro vznik války, je obecně známým faktem. Stejně tak i to, že konflikt se záhy rozrostl tak, že válka dostala poprvé v dějinách označení světová. Teprve později se k tomuto názvu muselo pro rozlišení připojit „první“, protože jako by  jedna válka nestačila, do dvaceti let byla rozpoutaná druhá...

 

Většinou tu druhou a snad už poslední považujeme za strašnější z obou, kdežto tu starší, kdy se bojovalo „za císaře pána a jeho rodinu“, máme tendenci vnímat jako záležitost svým způsobem takřka romantickou.  Možná je náš zkreslený pohled ovlivněn i Haškovým Švejkem, ale první světová válka, od jejíhož vzniku letos uplyne sto let, žádnou srandou nebyla. Snad v každé obci nalezneme pomníky padlých ve světových válkách. Můžeme se tak snadno přesvědčit, že počet našich obětí v této první světové válce výrazně převyšuje počet obětí té druhé.

 

V případě druhé světové války je nám všem jasné kdo byl agresor, v případě té první můžeme mít s určením nepřítele problém. Kdo, proti komu a především proč vlastně bojoval?

 

svetova-valka--640x584-.jpg

Pouze ty naše vojáky, kteří ať už po dobrovolném či nedobrovolném zajetí vstoupili do čs legií, oslavujeme jako hrdiny. Naproti tomu Čechy a Moravany, kteří padli v uniformě rakousko-uherské armády, nepovažujeme za hrdiny, ale pouze za oběti války. Co my víme - možná se těmto našim padlým nenaskytla vhodná příležitost k přeběhnutí, možná dříve, než se k tomu odhodlali, přišla smrt, možná neměli dost informací, aby správně vyhodnotili situaci...  Možná ale, že „jen“ zůstali věrni své přísaze, svému císaři, svému státu, který jim byl domovem, a oni si neuměli představit, že by tomu mělo nebo mohlo být jinak. Ano, i oni tehdy padli za svou vlast.

 

Všichni vojáci této války měli své rodiny a jejich osudy ovlivňují ještě stále i životy naše: například manžel mé babičky se z války nevrátil, byl úředně prohlášen za mrtvého. Babička se podruhé provdala a z nového manželství se narodil i můj otec. Stejně i dědeček mojí manželky měl doma mladou ženu a malé děti, také on musel všechny opustit a odejít do války. On však válečné útrapy přežil (své vzpomínky na válečná léta později dokonce vlastnoručně zapsal). Vrátil se domů a měl se svou ženou ještě další děti a mezi tyto jeho poválečné děti patřila i matka mojí manželky. Naše děti jsou zde vlastně „díky“ válce, která vzplála před sto lety. Narodily se proto, že jedné jejich prababičce se manžel z bojišť světové války vrátil, druhé nikoliv… Naše rodina není jistě žádnou výjimkou, vždyť v této válce zahynulo téměř 20 miliónů lidí. 20 milionů rodin, které oplakávaly své mrtvé.
 

Na začátku této strašné války byl atentát na následníka rakousko-uherského trůnu. Stalo se přesně před sto lety. Zdá se to dávno?

V té době už řadu let stála tato radhošťská kaple a jistě mnozí z těch, kterým později tato válka tak krutě zasáhla do života, stáli kdysi na stejném místě, klečeli před stejným oltářem, obdivovali tytéž vitrážová okna jako my dnes.

Mysleme na to a vzpomeňme si na ně.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA