Jdi na obsah Jdi na menu
 


Místo předmluvy

                      Předmluvu mívají knihy, ne webové stánky. Já přesto považuji za slušné říct něco o sobě, o okolnostech vzniku těchto stránek, zdůvodnit zvolenou formu a obhájit existenci některých rubrik. Také bych zde rád řekl něco málo o službě v radhošťské kapli. Mám prostě na srdci pár věcí, jejichž sdělení by bylo příliš dlouhé pro úvodní stránku a těžce zařaditelné do jakékoliv jiné rubriky.

 

Vyznání

                V předvečer jubilejního cyrilometodějského roku 2013 jsem napsal do „sešitu služeb“ (kam zaznamenáváme průběh každé naší služby ve zvonici kaple) novoroční přání mým kolegům. Svěřil jsem se jim, že rozhodnutí vstoupit do Matice radhošťské patří mezi ta, kterých jsem nikdy v životě nelitoval, že díky „průvodcovské“ službě v kapli mohu zažívat pocit užitečnosti, že je mi ctí sloužit na tomto krásném a výjimečném místě…

 

convar13--640x359-.jpg

                Napsal jsem tenkrát pravdu. Tak to cítím a tak to je. Přestože nesnáším zimu a ve zvonici kaple je chlad a průvan po většinu roku, přesto to tam mám moc rád. Jsem vděčný za každý den, který zde mohu prožít. Na vrchol Radhoště vidím od dveří svého domu (v Zašové). Kdykoliv vycházím ven nebo se vracím domů, zvednu oči k Radhošti…

 

Vznik webových stránek „Radhošť– kaple“

                Všechny „sesterské“ matice (velehradská, svatohostýnská, svatoantonínská, svatokopecká) už dávno prezentují svoji činnost prostřednictvím vlastních webových stránek. Naše Matice radhošťská zůstává popelkou. Nic není bez příčiny. Naši členové jsou už převážně důchodového věku. Svou obětavostí a schopnostmi dokázali dát kapli po letech chátrání znovu do pořádku a vesměs se přitom obešli bez PC, bez internetu...

                I v Matici radhošťské si ovšem uvědomujeme, že kdyby sv. bratři Cyril a Metoděj žili v dnešní době, jistě by pro svou práci, pro evangelizaci Moravy využili všech moderních médií.

 

                Vzniku těchto stránek předcházel jeden drobný počin: se souhlasem pana faráře i předsedy Matice jsem sepsal a vytiskl krátké povídání o naší kapli a o cyrilometodějské misi a oba texty zatavené ve folii jsem nechal volně k dispozici v lavicích kaple. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Mnozí návštěvníci, kteří by jinak jen tak bloumali po kapli, teď sedí v lavici a se zájmem čtou. Měl jsem a mám z toho dobrý pocit a byl to pro mne i poslední impuls, abych se odhodlal k založení těchto stránek. Nejsem žádný počítačový expert, a proto stránky budou odpovídat mým schopnostem – budou velmi prosté a jednoduché.

 

                Jak zdůrazňuji na úvodní stránce, nejedná se o oficiální web Matice. (On je totiž obecně problém, jak přistupovat k webu jakékoliv demokraticky řízené organizace. Pokud by se mělo striktně dodržovat, že na stránkách budou zveřejněny pouze kolektivně schválené texty, staly by se takové stránky jen „suchým“ a v podstatě archivním přehledem přijatých usnesení dané organizace.)

                Stránky budou členěny do jednotlivých rubrik. Snažil jsem se, aby to členění bylo jednoduché a logické. Přesto se jistě může stát, že bude sporné, jestli článek patří např. pod záložku „poutník a turista“ nebo spíše pod záložku „křesťan a politika“, protože příspěvek se může dotýkat více témat.

 

Proč na tyto stránky o kapli tahám i politiku?

                Protože zastávám názor, že pokud je každý křesťan současně občanem svého státu, nemůže a nemá se od politiky distancovat. Naopak, má se snažit, aby jeho náboženský a občanský život nebyl v rozporu, ale v jednotě. Bohužel i mnozí křesťané se chovají, jako by politika byla sprosté slovo, jako by představovala cosi pro ně nedůstojného a nevhodného.

 

                Katolík se sotva může odvolat na vyšší autoritu než na výrok papeže, případně koncilu. Připomeňme si proto slova dnes už svatého papeže Jana Pavla II.:

 

                Mají-li laici křesťansky inspirovat svět ve smyslu služby člověku a společnosti, nemohou se vyhýbat účasti na politice. Všichni i každý jednotlivec má právo a povinnost účastnit se politiky, i když co do formy, stupně, funkcí a odpovědnosti různým, navzájem se doplňujícím způsobem.

                Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, která se nezřídka vznášejí proti vládním činitelům, poslancům parlamentů, vládnoucím třídám a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše nijak neopravňuje skepsi nebo nechuť křesťanů k veřejným záležitostem. Naopak, právě na tomto pozadí nabývají ještě většího významu slova 2. vatikánského koncilu: "Církev provází chválou a uznáním dílo těch, kteří ve službě lidem věnují se dobru veřejné věci a berou na sebe tíhu odpovědnosti z toho plynoucí."

 

                Tolik citace z posynodního apoštolského listu Jana Pavla II. CHRISTIFIDELES LAICI 

a ve stejném duchu mluví i současný papež František:

frantisek.jpg

 

                Občané nesmí ztrácet zájem o politiku. Nikdo z nás nemůže prohlásit: „To se mě netýká, protože vládnou ti druzí…“. Nikoliv, jsem zodpovědný za jejich vládu a musím se co nejvíce vynasnažit, aby vládli dobře. Musím se také co nejvíce účastnit politického života, nakolik je to pro mne možné.

                   Podle sociální nauky církve je politika jednou z nejvyšších forem lásky, protože je to služba obecnému dobru. Nemohu si tedy před ní umýt ruce. Každý z nás jí musí něco věnovat. Existuje rozšířený zvyk nadávat na vládu a kritizovat, co se nedaří… My však máme spolupracovat – vyjádřit svůj názor, promluvit i opravit, neboť všichni musíme mít účast na společném dobru. Častokrát jsme slyšeli, že dobrý katolík se nemíchá do politiky, to však není pravda a není to dobrá cesta. Dobrý katolík se míchá do politiky a vnáší do ní to nejlepší ze sebe sama – nápady, podněty, avšak zejména modlitbu. Modleme se za naše vládce, aby vedli naši vlast, národ a také celý svět kupředu, aby vládl mír a společné dobro.

 Podle přepisu promluvy papeže Františka - převzato z Rozhlasu Vatikán  (16.9.2013)

 

                I tato naše radhošťská kaple je přímo zhmotnělým příkladem provázanosti občanství a křesťanství. Myšlenka postavit na vrcholu této hory křesťanskou svatyni nevznikla v církevních kruzích, ale na schůzi spolku OBČANSKÁ BESEDA.

 

                Ještě dříve, v roce 1862, kdy vlastenečtí aktivisté připravovali na Radhošti národní slavnost a úřady chtěly vše na poslední chvíli zakázat, podařilo se nakonec tuto akci uskutečnit pod zamínkou poutního procesí. Na vrcholu hory pak z provizorní tribuny u kříže, který dodnes stojí před kaplí, zaznívaly projevy politické i vlastenecké a střídaly se se zpěvem náboženských písní a modlitbami. (Ale plánovanou mši ve staroslověnštině zde úřady sloužit nedovolily.) Právě na tomto „táboru lidu“ také zazněl návrh vztyčit na vrcholu hory sochy moravských věrozvěstů. Dnes máme na radhošti obojí – sousoší i kapli.

 

                A úplně na začátku: samotný příchod bratří Konstantina a Metoděje na Moravu neměl jen náboženské, ale i politické důvody a celý průběh jejich mise měl oba rozměry, dopady a souvislosti. Tedy nejen náboženské, ale i politické (křest prvního známého českého knížete Bořivoje, vznik prvního „občanského zákoníku“…)

 

                Je pouze důsledkem a setrvačností nenormální praxe minulých desetiletí v nesvobodě, že mnozí mají dodnes za to, že křesťané se o politiku zajímat nemají. Mají! Papež František to říká víc než jasně.

 

Kaple na Radhošti je a zůstává především křesťanským chrámem.

                Tuto větu stále dokola, byť v různých obměnách, zdůrazňuji jak zde, tak i na tištěných informacích ve vestibulu kaple. Proč? Protože tuto prostou skutečnost si mnozí její návštěvníci - zdá se - neuvědomují.

 

                Člověk by předpokládal, že alespoň starší lidé mají o náboženství jakési povědomí, že se takříkajíc budou umět v kostele chovat. Dnes to už neplatí - a není se čemu divit. Dnešní důchodci se narodili až po válce, vyrůstali v bolševicko - ateistickou propagandou převálcovaném období 50. let („my jsme mládež nová - mládež Gottwaldova...“) a své vlastní rodiny zakládali v době tzv. normalizace. Tito občané skutečně za celý svůj život nepřečetli jedinou knihu křesťanského autora, neviděli jediný film, ve kterém by byl věřící křesťan nebo dokonce kněz představen jako kladná postava. Byla to doba, kdy ani o Velikonocích nebo Vánocích nesměla zaznít žádná zmínka o Kristu, nehrály se pro jistotu ani koledy...).

 

                Viděl jsem kreslený vtip: gotická katedrála plná turistů, průvodci organizovaných zájezdů s megafony u pusy, děti se zmrzlinou v ruce, paničky s pejsky, pánové s fotoaparáty... V tom mumraji docela vzadu na dlažbě chrámu klečí modlící se jeptiška. Jeden z těch profesionálních turistických průvodců to už nevydrží a vyrazí na ni: „Nemůžete s tím jít někam jinam?!“ 

 img_1389--640x585-.jpg             Nerad bych, aby to v kapli na Radhošti dopadlo stejně. Proto v souladu sestanovami našeho spolku chci i prostřednictvím tohoto webu připomínat a zdůrazňovat návštěvníkům, že kaple zde nevznikla jako atrakce pro turisty, že zájemci o prohlídku sice mají do kaple přístup, ale to neznamená, že se zde mohou chovat, jak je napadne. Zde neplatí ono obchodnické, že zákazník je náš pán. Zde je Pán někdo zcela jiný a ne turisté, ale poutníci (věřící křesťané) jsou těmi, kdo jsou v této kapli doma. Všichni ostatní jsou zde na návštěvě a měli by se zde podle toho chovat.

 

                Nesetkávám se u návštěvníků jen s neinformovaností a předsudky ve věcech náboženství. Vícekrát jsem už slyšel tatínky, jak třeba poučují své děti, že hromada vyřazených šindelů, co zde zůstala po rekonstrukci zvonice, jsou „došky“. Zaznamenal jsem pohoršený údiv návštěvnice nad tím, že v kapli nenalezla sochu Radegasta; nezapomenutelné bylo zvláště setkáni s učitelkou (!) která tvrdila, že hraniční kámen v podlaze zvonice značí, že tudy probíhá hranice se Slovenskem (a nenechala si to rozmluvit, protože pokud prý tomu tak není dnes, tak v minulosti – před rozdělením republiky – tady hranice určitě vedla, ONA to přece musí vědět, protože už tu jednou byla).

 

                Ano, návštěvníci kaple jsou lidé různí, a i když to z mých předešlých slov tak nevyznívá, stále ještě převládají ti slušní, ti kteří neskrývají radost, že zastihli kapli otevřenou, že je opravená a udržovaná. Především kvůli těmto návštěvníkům, kvůli takovým lidem, kteří se umí radovat z maličkostí, chodím „na službu“ do kaple rád. 

            

 

Na zavěr  vzpomínka:                          

                          Kdysi, v útlém věku, byl pro mne důvěrně známým světem jen dvůr mezi naším a stařenčiným domem, zahrada, cesta do kostela, prostě nejbližší okolí. Tento „můj svět“ pohledově v dálce rámovaly zalesněné „hory“. Pouze pohled k západu byl zcela jiný: už stařenčina zahrada mírně stoupala do kopce a terén pak dále plynule přecházel v nízký a táhlý vrch. Ta zahrada měla plot jen od sousedů, ale vzadu byla otevřená - stačilo přejít polní cestu a rovnou navazovala louka a obilné pole. Ten kopec, ač mnohem nižší než všechny kolem, tím jak je blízko úplně zakrývá výhled do krajiny.  Při pohledu od našeho domu za tím kopcem zapadá slunce.

 

img_1360--640x267-.jpg

                Kupodivu,  mou dětskou představivost nedráždila otázka co je za všemi těmi vzdálenými horami a lesy, zajímalo mě spíše, co je za tím blízkým oblým horizontem, za který v červáncích zapadá slunce -  ten kopec byl za humny a přesto tajuplný. Zde jsem poprvé zažil očekávání a následnou radost z nenadálého rozhledu do krajiny…

 

                Musím přiznat, že za dalších padesát let mého života se můj přístup k poznávání světa příliš nezměnil. Dodnes mě nezajímají vzdálené nedosažitelné kraje, nemám touhu cestovat do exotických zemí. Mám rád ty naše kopce, které umožňují krásný výhled do krajiny, ale z kterých se dá snadno seběhnout domů.

  

                     Tož nashledanou na Radhošti   

                                                                          Josef Krůpa

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA