Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milosrdný samaritán a imigranti

18. 11. 2015

 

Milosrdný samaritán a imigranti

 

V Sýrii by měli křesťané tvořit minimálně 10% obyvatelstva. V souvislosti s tzv. migrační vlnou však slyšíme výhradně o muslimech. Jestli se nemýlím, o křesťanech se media naposled zmínila už před mnoha měsíci, a to v té neblahé souvislosti, kdy skupinu křesťanských imigrantů jejich muslimští spoluuprchlíci při plavbě do Evropy cestou utopili. Do jednoho.

Křesťané prostě byli a jsou ve většinově muslimských zemích tvrdě perzekvovanou skupinou i v době míru, kdy mnohdy musí platit výpalné jako daň za právo na život a ještě horší je jejich situace v dobách válečných. Jsou díky soustavnému utlačování ze strany majority těmi nejchudšími a nemají na zaplacení cesty převaděčům, pašerákům, a ti o ně ani nestojí.

 

Přesto se v souvislosti se současnou muslimskou expanzí do Evropy setkávám s názorem, že my jako křesťané máme pomáhat všem bez rozdílu a bylo mi připomenuto známé podobenství o milosrdném samaritánovi. Myslím, že to je hloupé srovnání. Vždyť jak by asi jednal onen Samařan z Ježíšova podobenství, kdyby místo jednoho zuboženého pocestného uviděl, jak se proti němu od pobřeží blíží davy lidí, převážně dobře živených a oblečených mladíků se sebevědomým až arogantním nebo dokonce agresívním chováním? Přemýšlel by, zda nepotřebují pomoci, nebo by se spíše obával o budoucnost vlastní rodiny, o bezpečí svých dcer? 

 

Je proto třeba rozlišovat: pokud se vyskytneme u nehody, u zraněného člověka, je naší povinností mu pomoci – vždyť (zřejmě i pod vlivem tisíciletého působení křesťanství na naši kulturu a civilizaci) jsme k takové pomoci vázání dokonce zákonem a nikdo jistě nebude chudáka lustrovat, jakého je vyznání.

 

Jiná věc ovšem je, když k nám někdo přijde s tím, že chce u nás přespat nebo dokonce zůstat natrvalo. Zde už je pouze na nás, zda a komu se rozhodneme pomoci, před kým přibouchneme dveře, a na koho dokonce zavoláme policii.

Všichni to přece známe – chodí nám do schránky spousta složenek na podporu dobročinných projektů, je zveřejněno množství účtů charitativních a jiných potřebných organizací, máme možnost přispět prostřednictvím dárcovských SMS nebo přímo do kasičky na ulici různým aktivistům... Občas snad každý z nás některým z těchto způsobů podpoří potřebné, někdo tak činí pravidelně, ale každý si vybírá komu a nikdo nemá výčitky, že nemůže pomoci každému, kdo o pomoc žádá a kdo jí potřebuje. 

Velikost našeho bytu a náš rodinný rozpočet a tím i naše dobročinnost má prostě své limity a my proto nutně děláme jakýsi výběr – zcela osobní a nikomu z toho neskládáme účty.

Tento model se v plné míře vztahuje na celou společnost, na stát.  Proto např. při živelných katastrofách vysíláme do postižených oblastí záchranáře a humanitární pomoc a obojí je určeno všem postiženým a potřebným, nikdo u příjemce pomoci nezkoumá jakého je vyznání. Pokud ale někdo chce k nám domů, jako v současnosti tzv imigranti,  potom máme právo si vybírat. Vždyť nejen náš byt, ale i náš stát, je náš domov.

 

Potěšující bylo pro mne zjištění, že zcela stejný názor zastává i primas český Dominik Duka. Cituji:

 

Samaritán pomáhá člověku, kterého okradli, těžce zranili a nechali ležet. V takovémto případě se nikdo z nás nemůže ptát na to, zdali jsi komunista, nacista, katolík, muslim, protestant či hinduista. Já mu musím pomoci jako člověku. Ale v okamžiku, kdy se ten člověk uzdraví, tak musím vědět, co s ním dál budu dělat. Proto se musím ptát: Kdo je ten okradený, zraněný, zubožený? V největší převaze jsou to křesťané v těchto zemích. Nikde se nedočteme, že by v Egyptě přepadali Koptové synagogy nebo islámská sídliště. Nedočteme se to v Sýrii ani v Jordánsku. Čili z principu soucitu a pomoci mi vychází, že tím nejpotřebnějším je křesťan, ale pozor, nejen křesťan.

Zdroj: http://www.dominikduka.cz/rozhovory/rozhovor-pro-mladou-frontu-o-vlastenectvi/

Jestliže někdo tvrdí, že ptát se na náboženskou orientaci těchto utečenců je bezvýznamné, nebo že se tím porušují lidská práva, pak si myslím, že právo na život a bezpečí našich rodin a občanů této země je nadřazeno ostatním právům. Neznamená to žádné kastování, ale rozumné uvažování – slyšeli jsme snad někdy, že by křesťané či Židé z těchto zemí v Evropě působili jako teroristé?

Zdroj: http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/k-uprchlicke-krizi/

 

S otázkou nezvládnutého přílivu imigrantů souvisí i nebezpečí nástupu politického extrémismu. Ovšem jak kde. Například v Polsku mělo téma imigrace jistě vliv na výsledek voleb a Poláci si  vybrali - zdá se -  dobře. Státy jako Německo či Francii volby teprve čekají, a čím budou volby později, tím bude změna radikálnější. Naši politici by se proto měli raději poučit na příkladu Maďarska; zde se nástupu extremistických stran neobávají, protože tyto se zde nemají vůči komu vymezovat. Jedinou účinnou obranou před nástupem a občanskou podporou radikálních politických sil nejsou totiž plané výzvy ke vstřícnosti a toleranci (jako u nás znám aktivita „Výzva vědců“) ale odpovědná, sebevědomá vláda, která dělá to co má – tedy jedná v zájmu SVÝCH občanů.

 

Na závěr dva odkazy:

 

Profesor Petr Piťha jen pár hodin před muslimskými útoky na bezbranné Pařížany pronesl prorocká slova:

Ujišťuji vás, že setrváte-li v takovéto gumové netečnosti, bude vám brzo opravdu horko…  Islám vyhlašující džihád je náboženstvím smrti.

Citovaná slova pana profesora jsou z jeho promluvy při bohoslužbě ve Svatovítské katedrále na svátek sv. Anežky České 13. 11. 2015. Velmi Vám doporučuji si toto půlhodinové kázání poslechnout. Určitě to nebude promarněný čas:

https://soundcloud.com/apha-cz/kazani-prof-pithy-z-bohosluzby-13-listopadu-2015

 

A pokud přesto nemáte v otázce šíření islámské ideologie jasno, pak si udělejte čas i na tuto skvělou přednášku. (Žádné emoce, demagogie, ale jen strohá fakta.):

www.youtube.com/watch?v=Im0IisZ77QI

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA