Cesta k cíli
Podobně jako mnoha jiná poutní místa naší vlasti, také památnou kapli na vrcholu Radhoště navštěvují společně jak poutnici, tak turisté.
Poutníci a turisté mají jistě mnoho společného, ale v něčem jsou rozdílní. Především v pohledu na smysl své cesty. Řekl bych, že v porovnání s turistou je pro poutníka mnohem důležitější cíl. Poutník neputuje jen tak, jeho putování má vždy dopředu známý cíl. U turisty tomu tak pokaždé být nemusí. I turista samozřejmě uvítá, když na konci cesty nalezne nějakou odměnu – třeba v podobě hospody, rozhledny, nebo alespoň místa, kde obdrží do svého deníčku turistické razítko, kde si může koupit turistickou známku, nálepku…, Pro turistu je ale často „cílem“ už samotná cesta. Uspokojí ho třeba i turistický okruh, kdy se obloukem zase vrátí na výchozí bod – na parkoviště ke svému autu; aniž by cestou navštívil cokoliv, co by mohl nazvat cílem, protože účelem a smyslem cesty byla právě ta pěší tura – sama o sobě.
Také poutník si samozřejmě „užívá“ cestu k cíli. Podobně jako turista také on se kochá krásou přírody a krajiny. Možná i trpělivěji než on snáší a překonává nepohodlí cesty, protože má stále před sebou svůj cíl. To kvůli němu se vydal na cestu, nejen proto, aby se „hezky prošel“. Pro poutníka je cesta přípravou na setkání v cíli (setkání s „Cílem“). Poutník chápe útrapy cesty jako oběť, která ho má připravit a naladit, která ho opravňuje k větší radosti v cíli cesty. Poutník putuje rád sám, protože pak může cestou rozjímat, modlit se. Společné poutě zase přinášeji zážitek společenství.
Každý poutník je nebo může být i turistou, ale ne každý turista je nebo umí být poutníkem.
