Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pejskaři

4. 6. 2014

Tato rubrika má název poutníci a turisté. Na Radhošti se však vyskytuje ještě jedna sorta výletníků, a to pejskaři.

 

            Psa může samozřejmě vlastnit i poutník nebo turista, pes může svého pána na jeho pouti nebo na túře klidně doprovázet a takový poutník nebo turista kvůli tomu ještě nemusí být považován za „pejskaře“ v tom pejorativním smyslu slova.

 

            Pejskaři, které zde mám na mysli, se vyznačují tím, že posunuli svého psa v hierarchii životních hodnot hodně vysoko a především, pejskaři nechápou, že okolí se s jejich slabostí pro jejich psího miláčka nemusí ztotožňovat, že ostatním lidem prostě nečiní rozkoš, když se o ně cizí pes otírá, olizuje je, když takový psí miláček funí do obličeje jejich dětí a slintá na jejich dětský kočárek („nebojte, paní, on si ho jen očichá“).

 

            Aby nedošlo k mýlce, mám zvířata rád a psa mám taky. Je to obyčejný venkovský kříženec. Když byl štěně, věnoval jsem mu několik málo večerů, aby se tak říkajíc uměl chovat, aby měl nějaký výcvik. Výcvik je ale slovo zavádějící, budí dojem jakéhosi násilí, drezury. Nic takového, byla to hra. Pes je skutečně nesmírně učenlivý a učit se novým věcem dělalo tomu našemu vysloveně radost. Náš Brok tak umí chodit způsobně u levé nohy s vodítkem i bez vodítka, bez problémů si nechá nasadit obojek i košík, na jednoduchý povel přiběhne k noze, reaguje na pouhý pohyb mé ruky, umí čekat na určeném místě a čeká rád. Psi to umí, nečiní jim to nejmenší problém. No vlastně – měli by to umět. Dovolím si odhadnout, že z těch psích miláčků, které potkávám na hřebeni Radhoště nebo přímo ve vchodu kaple, to umí výrazná menšina.

 

            Typický příklad: Do kaple vběhne pes nebo rovnou dva – samozřejmě bez náhubku. Nervózní, zmatení neznámým prostředím běhají mezi lidmi a bezradně všechny očichávají. Možná hledají páníčka. Až konečně dorazí ke kapli i lidská část této smečky, představení pokračuje: Majitelé psů začnou zvířata k sobě volat, lákat a přemlouvat, jako by mluvili s rozmazlenými dětmi, a psi se také jako rozmazlení fracci chovají - slyší, ale nereagují. Majitelé psů tedy zvýší hlas, vyřvávají v kapli jako na lesy… Až se konečně podaří psy nějak zpacifikovat - nastává další dějství: rodinka by ráda do zvonice, ale co s pejsky? Infantilní žvatlání “víš, tady pejsci nesmí“ nepřináší žádný efekt (protože slovo „nesmíš“ se v psím mozku spojuje s dosavadní zkušeností – „dělej si, co chceš“).

 

            Nakonec se rodinka rozhodne, že se u psů, teď už konečně na vodítku, vystřídají. Představení pokračuje. Jen co páníček stoupne na první stupeň schodiště, začnou psi ze všech sil napínat vodítka a zmítat tím, kdo se obětoval, že s nimi počká venku. Kňučí a chrčí - vypadá to, že se každou chvíli uškrtí na vlastním obojku. Neuvěřitelné, co z těchto inteligentních tvorů dokázali udělat jejich majitelé – pejskaři!

            Na závěr přijde focení před kaplí. Nejdůležitější je, aby tam dobře vypadali psi, problém ovšem je udržet je vůbec v záběru objektivu. Ta zvířata, každé velikostí telete, která se po vzoru svých páníčků chovají, jako by jim patřil celý Radhošť, neznají jediný povel, netuší, co znamená „k noze, sedni, zůstaň…“. To však jejich majitelům nebrání nechat je volně a bez náhubků běhat mezi lidmi, mezi dětmi.

 

            Jedna taková pejskařka se velmi divila, proč by psi nesměli do kaple. Ona prý s tím svým každoročně chodí u nich doma v Brně na půlnoční. Ptám se, do kterého kostela. Paní neví. „A kolik takových pejsků na té půlnoční je?“- ptám se dál „- no jen my.“ „A umíte si představit, že by tam s sebou vzal psa každý, kdo ho má? Umíte si představit, jak by to tam vypadalo?“ Paní - zdá se - ne zcela chápe. Možná pochopí, až vyjde před kapli. Její pes tam právě na jiném pejskovi nacvičuje kopulační pohyby...

 

pes.jpg

Výzva pro majitele psů:

Zamezte svým psům, aby vbíhali do kaple.

Nechat na tomto turisticky frekventovaném místě své psy volně pobíhat je projevem bezohlednosti! (Týká se především majitelů psů větších plemen a psů bez náhubku.)

Uvědomte si, že mnozí lidé se cizích psů bojí a že mají oprávněný strach o své děti.

Vrchol Radhoště patří do katastru obcí Trojanovice a Dolní Bečva. V obou obcích je v platnosti vyhláška, která na veřejném prostranství zakazuje volné pobíhání psů.

Krom toho hřebenovka vede po hranici přírodní rezervace, tento prostor skutečně není vhodný k venčení psů! 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA